SP Audit

Zajímavými shledáváme závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 2 Afs 209/2014-23 ze dne 6.5.2015, ve kterém NSS konstatoval nezákonnost zahájení daňové kontroly u daňového poplatníka z důvodu nerespektování zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní.

Finanční úřad se v uvedeném případě domáhal u NSS zrušení rozsudku krajského soudu, jímž byla konstatována nezákonnost daňové kontroly a kterým bylo finančnímu úřadu zakázáno v daňové kontrole pokračovat. Daňový poplatník spatřoval nesoulad se zákonem v zahájení daňové kontroly z důvodu, že správce daně měl pochybnosti o nezahrnutí zcela konkrétního příjmu, o jehož existenci měl dostatečné informace, do daňového přiznání k dani z příjmů za rok 2010. Daňový poplatník zejména namítal předčasnost využití institutu daňové kontroly, když měl žalovaný namísto toho postupovat dle §143 odst. 3 ve spojení s §145 odst. 2 DŘ a vyzvat jej k podání dodatečného daňového přiznání. Krajský soud v rozsudku uvedl závěr, že správci daně byly před zahájením daňové kontroly známy dostatečně konkrétní skutečnosti, pro které měl volit postup proporcionální, tedy vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného tvrzení. NSS uvádí, že pakliže správce daně nevyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a namísto toho zahájí daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení způsobilosti případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně, dojde tím k nerespektování zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní. Takto zahájenou daňovou kontrolu je pak nutno považovat za nezákonně zahájenou. NSS se ztotožnil se zjištěním krajského soudu, dle nějž byly stěžovateli známy natolik konkrétní skutečnosti, že bylo namístě vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového přiznání. NSS proto kasační stížnost správce daně zamítl.