SP Audit

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu číslo jednací 5 Afs 180/2014-21 ze dne 7.8.2015 se může stát účinným pomocníkem plátce daně, který se dostane do úzkých při prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu nekontaktnosti poskytovatele plnění.

Předmětem sporu bylo rozhodnutí správce daně, který neuznal nárok na odpočet daně na vstupu dle § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty z důvodu, že dodavatel, s nímž měl stěžovatel obchodovat v r. 2008, nebyla v době provádění daňové kontroly v r. 2011 dle sdělení dožádaného správce daně kontaktní.

Po provedeném hodnocení důkazů bylo potvrzeno, že předmětný materiál existoval, stěžovatel jej nakoupil a dále prodal. Nejedná se tudíž o plnění fiktivní, tvrzený dodavatel je rovněž osobou reálně existující, zapsanou v obchodním rejstříku. NSS uvádí, že nelze požadovat po daňovém subjektu, aby v rámci důkazního břemene prokazoval skutečnosti, které svědčí jiným osobám.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že daňový subjekt je oprávněn, jakož i povinen ke svým tvrzením navrhovat důkazní prostředky (§93 a násl. daňového řádu), je rovněž povinen navrhovaného svědka řádně identifikovat, jakož i správci daně sdělit jaké skutečnosti hodlá provedením toho kterého důkazního prostředku prokázat. Skutečnost, že společnost (zde daňový subjekt, plátce DPH), která v době reálně uskutečněného obchodu existovala, resp. i nadále existuje a podává daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, není kontaktní v době prováděné kontroly, nelze hodnotit ex post a přičítat ji k tíži stěžovatele; nelze dovozovat neunesení důkazního břemene stěžovatelem ani z toho, že se mu nepodařilo navrhovaného svědka (jednatele společnosti) v době prováděné kontroly kontaktovat.