SP Audit

Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozhodnutí 5 Afs 109/2015-35 ze dne 3. 6. 2016 zabýval otázkou důkazního břemene plátce DPH v případě uplatnění daně na vstupu. Správci daně vyvstaly v rámci kontroly pochybnosti o tom, zda zdanitelné plnění bylo skutečně poskytnuto dodavatelem deklarovaným na daňovém dokladu. Povinností stěžovatele vyplývající z důkazního břemene bylo prokázat, že údaje o jeho dodavateli uvedené na daňových dokladech odpovídají skutečnosti. NSS uvádí, že v tomto směru městský soud správně vycházel z premisy, že dokazování v rámci daňového řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů, není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (viz. též rozsudek NSS ze dne 9.2.2005 čj. 1 Afs 54/2004-125). V průběhu řízení před finančními orgány vyšlo bez pochybností najevo, že společnost dodavatele nesídlí na adrese svého sídla, je nekontaktní, její jednatel o činnosti této společnosti vůbec nic neví. Nebylo ani zjištěno, že by v rozhodné době měla společnost nějaké zaměstnance a prováděla jakoukoliv činnost, již z tohoto důvodu jen stěží mohla uskutečňovat dodávky stěžovateli. Stěžovatel tak neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že jeho dodavatelem byla právě tato společnost a jiného konkrétního dodavatele v posuzované věci ani netvrdil. Stěžovatel musí být schopen popsat průběh obchodního případu, na jehož základě uplatňuje nárok na odpočet, bez jakýchkoliv podezřelých nejasností.